Smrt blízkého
Jak vám mohu pomoci?
Být průvodcem a oporou v těžkém období při odcházení někoho blízkého
Poradím vám jak zrealizovat rozlučkový rituál
Umožním Vám se rozloučit a zdravě ukončit vztah s již zemřelými osobami
Během mé terapeutické praxe jsem se mnohokrát setkala tváří v tvář s tématem smrti. Není to lehké téma. Vyhledá si Vás až ve chvíli, kdy jste na něj jako terapeut připraven. To ale neplatí v běžném životě.
Smrt přichází nenadále i očekávaně a přesto na ni nejsme připraveni. Téma smrti se totiž běžně neprobírá. Je to takové tabu. A tak se smrti bojíme. Bojíme se konce. Ztráty. Bolesti. Přijetí smrti jako součásti života je pro naši společnost velmi těžké, ačkoli je to ten nejdůležitější princip. My jsme se ale tomuto základnímu principu díky stylu našeho života a společnosti vzdálili. Kdy vše má svůj začátek a vše má svůj konec.
Tím, že nejsme ochotni si přiznat konečnost svého bytí v hmotné formě, jako bychom se báli žít i svůj vlastní život. Tak se tedy strach ze smrti propisuje i do strachu ze života. Bojíme se žít – bojíme se zemřít.
Jak se s tímto strachem vypořádat?
Tím, že žiju život se vším, co mi přináší. Nesnažím se prožívat jen to “pěkné”. Přijímám to, že na cestě života jsou i nepříjemné chvíle a těžké situace. Tak nastává rovnováha, která mě učí být přítomná tady a teď.
Žít v pokoře a přijetí života i smrti. Světla i stínu. Radosti i smutku. To vše je koření života. Ve chvíli, kdy toto koření dojde, budu se moct podívat sama sobě do očí a říct, že jsem naplnila můj smysl života a žila můj život nejlíp, jak jsem mohla a uměla. Pro každého je smysl života něco jiného, ale je důležité, že se snažíme tento smysl najít a naplnit. A tím se obloukem vracím k tématu přijetí smrti.
Pakliže si během života uvědomíme, co je smyslem života a snažíme se ho naplnit, můžeme přijmout mnohem lépe i smrt s její konečností a zároveň poznáním, že náš otisk na planetě Zemi zůstal a měl význam. Není to pak odchod do tmy, ale do světla v klidu a přijetí.
Odchází- li nám někdo z blízkých, je to velmi náročné období. Obzvláště je-li nemoc dlouhodobá a my máme osobu blízkou v péči. Běžně se stává, že nemocní jsou na nás nepříjemní, útoční a o to je to těžší. Je těžké přijmout jejich nevyrovnanost a být silní i vstřícní.
Každá rada typu: “Musíte více odpočívat, dbát na psychickou hygienu, vnímat ho s láskou”, zní jako klišé. Obvykle se snažíme jen přežít a fungovat v práci i doma. Jak vydržet ten psychický tlak?
Dochází k pocitům zmaru, selhání, vyčerpání. Pak je dobrá otázka, proč to dělám? Protože musím, protože mu to dlužím, nikdo jiný to neudělá, protože to společnost očekává? Je tohle ten důvod? Nebo protože ho miluji a cítím, že je to správné? Na to někdy při péči zapomeneme. Je proto dobré se v tom kolotoči únavy a zmaru zastavit a uvědomit si to. V tomto uvědomění je péče o blízkého smysluplná a pravdivá. V této lásce nabereme sílu. A pak už je rada více odpočinku, více lásky k sobě mnohem lépe akceptovatelná a realizovatelná.