Vítejte všichni Ti, kteří jste si vytvořili závislosti na čokoládě, na telefonu, kterým přerůstá práce přes hlavu, kteří se cítí nekomfortně a kolikrát neví ani proč. Nejsme v tom sami. Můžeme to změnit…

 

Žijeme v době, která je opravdu překotná. Za poslední období se rychlost informací zvýšila natolik, že by to pro moji babičku či pradědu mohlo znít jako sc-fi. S tím se i zvýšily nároky na jedince.

 

Zajímá mě, zda jsme schopni tento tlak zvládnout beze stresu, depresí, fyzických i duševních onemocnění, různých závislostí a jiných pomocných „berliček“? A k tomu se přidávají ještě další starosti a vlivy. Rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat v mém blogu a moje postřehy sdílet.

 

Dopadů na nás a technik, jak si s nimi poradit, je jistě nepočítaně. Co si myslím, že by mělo být základním kořením každé z nich, je nadhled - ještě lépe humor. A ještě spousta dalších ingrediencí…

 

Sdělená bolest = poloviční bolest, sdílená radost = dvojnásobná radost. A proto jsem se pustila do tohoto psaní, třeba krom mě, pomůže i někomu dalšímu. Zpracovat bolestivá témata nebo znásobit pocit radosti. S nadhledem, vztekem i humorem, tak jak to v životě přichází.

Vítejte všichni Ti, kteří jste si vytvořili závislosti na čokoládě, na telefonu, kterým přerůstá práce přes hlavu, kteří se cítí nekomfortně a kolikrát neví ani proč. Nejsme v tom sami. Můžeme to změnit…

 

Žijeme v době, která je opravdu překotná. Za poslední období se rychlost informací zvýšila natolik, že by to pro moji babičku či pradědu mohlo znít jako sc-fi. S tím se i zvýšily nároky na jedince.

 

Zajímá mě, zda jsme schopni tento tlak zvládnout beze stresu, depresí, fyzických i duševních onemocnění, různých závislostí a jiných pomocných „berliček“? A k tomu se přidávají ještě další starosti a vlivy. Rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat v mém blogu a moje postřehy sdílet.

 

Dopadů na nás a technik, jak si s nimi poradit, je jistě nepočítaně. Co si myslím, že by mělo být základním kořením každé z nich, je nadhled - ještě lépe humor. A ještě spousta dalších ingrediencí…

 

Sdělená bolest = poloviční bolest, sdílená radost = dvojnásobná radost. A proto jsem se pustila do tohoto psaní, třeba krom mě, pomůže i někomu dalšímu. Zpracovat bolestivá témata nebo znásobit pocit radosti. S nadhledem, vztekem i humorem, tak jak to v životě přichází.

.
Terapie_Cesta_Josefina_Zemanova_choco1.jpg
Terapie_Cesta_Josefina_Zemanova_k_blogu_mrtvy_strom.png

Jaký má smysl zalévat mrtvý strom?

 

Všimli jste si, kolikrát lpíme na věcech? Na věcech, které nám kolikrát už ani neslouží, které nepoužíváme, které si ponecháváme, jen z pocitu určité nostalgie, co když přijde doba AŽ ….. až se šaty vrátí do módy, až zhubnu, až dorostou děti, a když ne moje děti, tak sousedovic atd … ? Jsme mistři kreativity ve vymýšlení důvodů, proč tyto věci neopustit! Jen mi to někdy přijde, jako čekat na to, až se listy zazelená starý mrtvý strom.

 

Nejsem v tom výjimka. Připomíná mi to i moje vlastní zkušenost. Jeden takový stromek jsem měla ve své ložnici (ne nebyl to manžel!:-). Byl to fíkus. Pamatuji si tu radost, když jsem ho koupila. Nádherně zapadal do interiéru pokoje, pořídila jsem mu i krásný květináč, sladěný s barvou malby a těšila se kusem živé přírody doma. Prý může ale opadat, což je běžné, se změnou prostředí. Zkraje opadával, lístek po lístku. Pak jsem při každém úklidu sbírala lístků čím dál víc, až postupem času byl úplně holý. Říkala jsem si, že to je přeci v pořádku, vždyť to zmiňoval i odborník v zahradnictví. A čekala…. měsíc, dva, tři, čtyři … stále jsem věřila, že obrazí listy.

 

Pak přišel den, kdy jsem došla k závěru, že tomu tak nebude a že zalévám mrtvý strom. A čekám, až se zazelená. Takových okamžiků v životě jistě prožijeme spoustu. Je to z nostalgie. A taky ze strachu. Co tam bude, když tu věc vyhodím? Prázdno…. a toho se kolikrát bojíme tak, že do života nepustíme nové věci, lidi, které nám mohou sloužit mnohem lépe.

 

Z neschopnosti se pustit nefunkčních vztahů, nevyhovujícího zaměstnání, prostě čehokoli, na co si vzpomeneme. Paleta možností je bezbřehá … A i když je to někdy těžké a trvá nám to, stojí za to, tyto mrtvé stromy již nezalévat. Ony už nám předaly, co měly a my jen tím, že si dovolíme je opustit, vytvoříme prostor pro něco nového. Je jen na nás, co do našeho života vpustíme a zda nám to nové bude sloužit lépe!

© 2016 Josefina Zemanová

Search